425 – Ty Boží lásko

Vstup
1. Ty Boží lásko, která vaneš / tmou času z věčna do věčna, / jež světy tvořit neustaneš, / ty jediná, ty skutečná; / přijď, holubice oceánů, / když zrcadlem byl svému Pánu / svět čekající na tvůj dech, / jak čeká srdce mé a srdce všech.

2. Z archandělského zvěstování / tys Boží dívku zastínil, / já slyším její přitakání / a na něm toužím mít svůj díl: / aby se ve mně ledy hnuly, / abych byl živ jen po tvé vůli, / o Kristu svědčil v skutcích svých, / jak chce můj Pán a Bůh na nebesích.

Před evangeliem
3. Ty hlase Otcův u Jordánu, / kdy Syn se k dílu ubíral, / mluv srdci mému o mém Pánu, / jak pro mě žil i umíral: / o tvůrčí síle vody křestné, / o lásce Páně přebolestné, / o krvi z kříže proudící / nad mou a nad každou křtitelnicí.

Obětní průvod
4. Na hoře Tábor světlem jsi byl, / když odkryl Syn svou Boží tvář, / a její slávu věrným slíbil, / až tmy se všechny změní v zář. / Tak svědčí světlo tvé i nyní, / jak Boží láska divy činí, / když dary brázd a zemských rév / mění se v skutečné tělo a krev.

Přijímání
5. Ten, jenž za nás byl ukřižován, / mocí své lásky z mrtvých vstal, / proroky tvými ohlašován, / nad smrtí vítěz, živých král. / Přichází k těm, kdo ze vší síly / v moc Boží lásky uvěřili: / Přijměte Ducha svatého, / vejděte do slávy Otce mého.

6. Před světem v bázni shromážděni, / přátelé pravdy jediné / doufají jen v tvé utěšení / a všechna bázeň pomine. / Ty jsi ta síla, Duchu Boží, / kterou sám Kristus do nás vloží, / když tělem svým a krví svou / sytí svou rodinu apoštolskou.

Závěr
7. Ty jsi ta hloubka věčných moří, / bezpečná míra svobody, / jsi moudré slunce, které hoří / nad Kristovými národy. / A v jeho záři nepočaté / svítí nám pravda církve svaté. / Neustaň, Duchu Boží, v nás / být duchem pokoje pro všechen čas.

M

T: V. Renč 1967 – N: J. Novák 1967